Ke knize „Německo a příští válka“ od Wolfganga Michala

Asi den před odjezdem z Mnichova jsme se dozvěděli, že v Berlíně vyšla velmi zajímavá kniha. Jejím autorem byl W. Michal, jak mi bylo řečeno, německý levicový sociální demokrat. Stručná charakteristika díla mě upoutala. A tak s Karlem Permannem, bývalým vězněm německého koncentračního tábora, jsme se dohodli, že si knihu společně koupíme. Za menší finanční pomoci i dalších kolegů jsme získali potřebnou částku. A tak jsme se vydali do mnichovských ulic, samozřejmě s typem, kde by ji mohli případně i mít. Chodili jsme a chodili. Karel uměl dobře německy a tak mluvil, ptal se. A nakonec po návštěvách několika knihkupectví, když ani v jednom o knize vůbec nic nevěděli, jsme to vzdali. Tlačil nás čas. Odjezd se blížil.

Byli jsme nespokojení. Renata, německá kolegyně, se nás zeptala, jak jsme pořídili. Byla také trochu udivená. Ještě před nástupem do našeho autobusu nás vyhledala. Slíbila nám, že knihu určitě sežene a na mou adresu ji pošle. Peníze, které jsme jí dávali, rázně odmítla.

Minul asi měsíc. Z Mnichova mi přišla zásilka. Tak vytouženou knihu jsem držel v ruce. Měl jsem radost. Nyní šlo o to najít dobrého překladatele, což se podařilo. A tak stručný výňatek z díla, který je svým rozsahem spíše upoutávkou, mající vzbudit zájem o knihu, jsme vydali v češtině. Jsou to již léta. Obsah knihy však postupem doby nabývá na významu. Proto některé části z ní budeme opětně publikovat. Doporučujeme však opatřit si dílo W. Michala a přečíst je celé. Budou vám jasnější jednotlivé souvislosti německé politiky a získáte i potřebný nadhled. Když o Německu a jeho snahách píše Němec, pak lze předpokládat, že jde o výklad skutečně zasvěcený.

Nejen v Mnichově jsme měli německé přátele, ale i v Berlíně. V Pankowě, jedné ze čtvrti města, jsem dokonce přednášel. V plném sále chápajících účastníků. Nikdo z nich v diskusi nemluvil o ČR jako o staré vlasti, o právu na vlast, o odškodnění, nikdo z nich nepoužil termín vyhnání, ale vždy přesídlení nebo transfer. Byl jsem rád, že takovéto lidi jsem potkal, a to nejednou. Podobnou zkušenost jsem udělal dříve i v Mnichově, kde jsem též, společně s M. Klenem a dr. P. Macháčkem, besedovali s německými účastníky, mezi kterými byli i vysokoškolští studenti.

O smíření s takovýmito Němci se nemusí mluvit. Je to zbytečné. Vzájemně jsme cítili, že si plně rozumíme, že jsme si blízcí. Přál bych si, aby další naši němečtí sousedé byli podobní. Pak o česko-německých vztazích bychom pravdivě mohli tvrdit, že jsou mimořádně dobré. Dnes takovéto tvrzení je skutečnosti hodně vzdálené. Nevěříte? Přečtěte si občas protičeské výpady v Sudetenpost nebo Sudetendeutsche Zeitung, poslechněte si, nebo přečtěte, nějaký projev dr. E. Steinbachové, B.Posselta a budete mít po iluzích, pokud jste je vůbec měli. Proto říkáme, že tzv. sudetoněmecký nebo ten steinbachovský „vyhnanecký“ most, později dostavovaný i známým a landsmany oceněným českým budovatelem mostů, panem D. Hermanem, nás vede v přítomnosti i budoucnosti do hrůzné konfliktní minulosti a ani s „říšskými“ Němci nás nespojuje. Naopak! Vzájemné odcizení, kromě jásajících členů české proněmecké páté kolony, vřele „milujících“ vše německé i „sudetoněmecké“, se dále zvětšuje a prohlubuje. Ke škodě obyčejných Čechů a Němců. Jsme sousedé, dočkáme se toho, že se vzájemně budeme i sousedky chovat, samozřejmě bez dosavadní německé nadřazenosti?

Části překladu předmětného díla budeme postupně vyvěšovat. Prosíme, čtěte pozorně.

Dr. O. Tuleškov